NA DLAŽBU

se pomalu snáší soumrak.

Jdu po staletích

vtepaných do kamene.

Kameny mlčí. Snad i proto

že je nikdo

neposlouchá.

Jdu a po vzoru

té dlažby

také mlčím.

Mé rodné město

žije mnoho malých

životů,

v podchodu zní

dávnověký nápěv

kostěné flétny

pohádkovými tóny tu

žadoní

o pár drobných pro

tu holku co na ní

píská.

Vždy znovu se podivím

krásnému náměstí

s radnicí a kostelem

a mlčky postojím

jen chvíli – a cestou

pozdravím

sochu Jana Husa.

Bim bam bim,

večerní hodina

uhodila na orloj

a před užaslým davem

se producírují svatí

apoštolové.

A město posmutní,

potoky slz

stékají k okapům.

Na nebi není hvězd;

jen mraky temné

a ty roní slzy

nad Vámi,

nad tou flétnistkou

i nade mnou

a jen dlažba

tiše šumí,

že to jsou slzy

budoucích

pokolení.

*******************

(Verčíkovi J.)